​Rozhovor se zlatým Davidem Svobodou

Do Výboru dobré vůle - Nadace Olgy Havlové nás přišel navštívit pětibojař a olympijský vítěz z Londýna David Svoboda, aby nám během hodinové besedy pořádané v rámci tradičního Čaje o páté přiblížil svůj vyvolený sport - moderní pětiboj.

David v březnu příštího roku oslaví, spolu se svým o sedm minut starším dvojčetem Tomášem, třicáté narozeniny. Od malička se věnoval celé řadě sportů, sedm let závodně plaval a když ho začalo plavání z jedné strany bazénu na druhou trošku nudit, začal se poohlížet po jiném sportu. Vždy snil o účasti na olympiádě, a tak při rozhodování, co bude dál, záměrně volil ze sportů olympijského programu. Vybral si moderní pětiboj a to, jak upřímně dodává: „Zcela racionálně.“ V roce 2008 byl velmi blízko svému snu, když na olympiádu do Pekingu odjížděl jako vicemistr světa. Svůj olympijský závod výborně odstartoval a medaile byla blízko. Z druhého místa vyrážel na poslední disciplínu – parkur, kde ho po jeho pádu i s koněm čekalo velké zklamání. Davidova chvíle přišla v roce 2012 na olympiádě v Londýně, kdy svým vítězstvím získal první českou medaili v moderním pětiboji a s celkovým součtem 5928 bodů vybojoval i nový olympijský rekord.

Davide, média tě s oblibou stylizují do různých rolí, nejen sebevědomého olympijského vítěze, šampióna ve své disciplíně, ale i do role manekýna či idolu mnoha žen. Jak vidíš sám sebe ty?

Zaplať pánbůh za ty novináře, kteří se toho chopí. Já o sobě hodně nerad mluvím. Ale je pravda, že média bojují o čtenost a prodejnost, musí něčím upoutat, a tak se jim hodí, že mě někam zařadí, stylizují mě do určité role, dají mi nálepku, se kterou je spojené očekávání. Ačkoliv do té role mám daleko - ve skutečnosti jsem úplně jiný, tak novinářům se lépe pracuje s určitou představou. Vědí, na co se mě mají zeptat. A takto vlastně vznikl můj mediální obraz, který dost často bývá od reality odlišný. Je to fakt, proti kterému není potřeba se bouřit. Někteří lidé si svůj mediální obraz vytvářejí záměrně určitým způsobem, aby z toho profitovali. Sportovci jsou v tomhle relativně nezávislí. My nejsme hodnoceni podle sledovanosti, ale podle měřených výkonů. Je pravda, že můj mediální obraz byl někdy dost z cesty. Ale ani mi to nevadí. Nemám dojem, že by to něco znamenalo.

A jaká je realita?

Realita je taková, že jsem opravdu neskončil sportovní kariéru a neživím se modelingem!!! To je realita. A teď bychom mohli rozebrat každou věc, kterou o mně napsali... :-)

Musí být těžké zůstat sám sebou, když ti je vnucován určitý obraz.

To je strašně těžké. To je jasné. Největší zemětřesení přichází po úspěchu, zviditelnění. Na člověka začne působit vliv okolí, které se mění. Je jiné než bylo předtím. Není těžké to ustát chvíli, třeba půl roku, ale když ta změna působí dlouhodobě, třeba rok, dva, tři, tak dochází k pomalému a postupnému ovlivňování, kterého si člověk sám ani nevšimne. Mně se něco takového stalo. Nejsem zenový mistr, nejsem odpoutaný od všeho. Mě moje okolí ovlivňuje. Jsem člověk, který navštěvuje různé akce, jsem společenský a rád vyhovím. Takže se poměrně často objevuji ve společnosti a kamkoliv přijdu, tam jsem představen jako olympijský vítěz. Jsem v roli šampióna, někoho úžasného. Ve chvíli, kdy mě někdo chválí, nebo ze mě dělá někoho, kým určitě nejsem, tak mi je to nepříjemné. Když to trvá dlouhodobě, je potřeba se adaptovat, abych se tak necítil všude. Asi po roce a půl jsem si uvědomil, že už na nějaké věci reaguji jinak, než dříve. To znamená, že mě to změnilo. Je pravda, že existovalo období, asi půl roku, kdy jsem se projevoval opravdu jako nějaká ta „hvězda“, ačkoliv jsem si vždycky zakládal na tom, že se tak rozhodně chovat nechci. Naštěstí jsem si toho všiml. A také mě na to upozornil někdo z mých blízkých. Zaplať pánbůh za to, že jsem v tom neujel. Ale je opravdu těžké to dlouhodobě ustát. Přichází to pomalinku a nenápadně. Člověk si ani nevšimne, že se chová odlišně.

Jaký tedy opravdu jsi?

Jsem nadšený sportovec tělem i duší. Snad normální, i když někdy sebevědomý člověk, který má spousty negativních vlastností. Mezi ně nejraději uvádím pozdní příchody. Někdo to zase nafoukl, takže všichni vědí, že chodím pozdě. Ale není to nic zase tak strašného. Ale v mém mediálním obraze už jsem člověk, který nikdy nepřišel nikam včas. Je to opravdu moje negativní vlastnost. Mám toho hodně, tak se stane, že se něco protáhne a já se opozdím.

K úspěchu v moderním pětiboji je zapotřebí nejen fyzická připravenost, ale také psychická pohoda. Dá se natrénovat?

Jestli mi někdo poradí, jak se dá trénovat psychika, tak budu rád. Ono jsou to spojené nádoby. Když se člověk zdokonaluje fyzicky, tak tím posiluje sebedůvěru a psychiku. Oboje je na sobě závislé. Ve zdravém těle zdravý duch. A naopak. Takže podle mě se psychika úplně trénovat nedá. Člověk musí být na sport vhodný psychotyp. Flegmatik nebo cholerik se nehodí na každý sport. A také s věkem přichází zkušenosti. Určitý nadhled, který psychiku ovlivňuje, ale nevím, jestli se to dá trénovat. Já to nepraktikuji. Spíš to přichází s tréninkem fyzického těla.

A když se dostaneš do stresu a závody se blíží, jak se dokážeš zklidnit, abys podal co nejlepší výkon? Máš nějakou speciální techniku?

Nelíbí se mi formulace psychologický trénink, ale dostat se do psychické pohody, která mi pro závodění vyhovuje, jsem se musel naučit. Jsou různé techniky. Sice na to nevypadám, ale někdy mám trošku nedostatek sebedůvěry. Navenek působím, jakože jsem nejlepší na světě a vůbec se to nebojím říct, ale ve skutečnosti to tak úplně vždycky není a sebedůvěru si musím dodávat. Jsou na to různé mantry, které si opakuji.

Jak zní Tvá mantra na dodávání sebedůvěry?

Těch je strašně moc. Podle nálady. Nemám jednu nejoblíbenější. Ale zajímavá je jedna taková moje technika. Naučil jsem se to jako malý kluk. Někdo mi řekl, že když se na hodinkách ukáží dvě stejná čísla, třeba 15:15, tak si mám něco přát. Bavilo mě to, byla to taková moje hra. Později jsem se dozvěděl, že prý vlastností úspěšných lidí je schopnost formulovat jednou větou odpověď na otázku: „Co bys v životě chtěl?“ A já jsem vždycky cíl měl. Třeba, že chci vyhrát mistrovství republiky nebo něco takového. A zjistil jsem, že když jsem viděl na hodinkách dvě stejná čísla, tak jsem si v duchu zopakoval to, co chci. To jsem si z dětství zachoval. Myslím, že ta technika spočívá v tom, že člověk pořád na svůj cíl myslí, pořád si ho uvědomuje. Má to uložené hluboko v podvědomí, ví, o co usiluje. To je důležité pro každý úspěch nejen ve sportu. Myslím si, že tohle opravdu funguje.

Jak se Ti podařilo obnovit svou sebedůvěru po olympijských hrách v Pekingu?

Peking jsem zvládl překonat hlavně díky tomu, že mi v tu dobu bylo teprve třiadvacet let, takže mi bylo jasné, že minimálně do třiceti určitě sportovat budu. Když by se mi to stalo v pětatřiceti, byla by to asi poslední příležitost a to by bylo zdrcující. Ono to bylo hodně zdrcující i v tom Pekingu, opravdu hodně, ale pořád jsem měl tu vizi budoucnosti, že když se budu snažit, když všechno půjde, tak se můžu ještě na jednu nebo dvě olympiády dostat. Samozřejmě, že si člověk říká, jestli někdy bude mít takovou příležitost, aby se mu to podařilo znova, kvalifikovat se, být ve formě, být zdravý a mít šanci si tu medaili vzít. To je to, co v tu chvíli bolí. Já jsem byl po olympiádě v Pekingu smutný a zklamaný některými věcmi. Bolelo mě koleno, musel jsem na operaci. Nemohl jsem pořádně chodit běhat. To bylo hrozné. Když se takhle ohlédnu zpětně, tak to bylo docela „hustý“... Naštěstí jsem tehdy v sobě našel sílu, jak to překonat.

Velmi aktivně se účastníš celé řady charitativních projektů, kde podporuješ lidi, kteří se snaží překonat svůj handicap a těžké životní situace. Co pro Tebe pomoc potřebným znamená?

Neodděluji pomoc druhým a charitativní projekty. Já jako člověk, jako bytost rád někomu vyhovím. To mě činí šťastným. Tak to dělám. Z pomoci druhým mám dobrý pocit a když ho nemám, tak to je chyba. Ten tam být musí. Když tam intuitivně dobrý pocit není, tak by to člověk neměl dělat. Často na něco kývnu, zúčastním se akce a tam teprve zjistím, že to nebylo dobře.

Podle čeho se rozhoduješ, zdali daný charitativní projekt podpořit či nikoliv?

Většinou nemám moc času, tak se snažím získat co nejrychleji maximum potřebných informací a pak se intuitivně rozhodnu. I kdyby člověk věděl vždycky všechno, tak to stejně nestačí, je zapotřebí i intuice. Mělo by to být v rovnováze. Snažím se pomoci, když si myslím, že je to dobrý nápad. Na druhou stranu jsem se setkal s některými lidmi, kteří se snaží projekty pomoci zneužít. Když mi někdo nabídne spolupráci s charitativní organizací, tak si pořádně prohlédnu, co je smyslem a účelem nadace, jakou má tradici a pak se rozhodnu, co do toho dám. Za mě tedy pomoc potřebným rozhodně ano, ale ne za každou cenu. Mám dobrý pocit z toho, když mohu někomu pomoci. Ovšem naopak mám velmi špatný pocit, když někomu naletím, což už se mi stalo, takže jsem opatrný.

Jaké jsou Tvé cíle? Co si přeješ, když se Ti na hodinkách objeví dvě stejné číslice?

Přeji si zůstat u sportu, jak dlouho to jenom půjde, ať už aktivně nebo pasivně. Sport je pro mě důležitý celoživotně. Aktuálně teď hned si přeji uzdravit se a dostat se do takové formy, abych byl schopný startovat na závodech a závodit se světovou špičkou. Potom dlouhodobější cíl – dvouletý, je kvalifikace na olympiádu do Ria v roce 2016. A v průběhu toho si přeji, abych mohl sportovat tak, jak mě to baví, abych nebyl nějak výrazně limitován, ať už zdravotně či jinak a abych nějakým způsobem pomohl pětiboji celkově jako sportu. Tímhle směrem jdu. A pak už si samozřejmě musím začít připravovat úrodnou půdu pro přechod z aktivní sportovní kariéry do nějaké jiné. To jsou věci, na které je nyní zaměřená moje pozornost. To znamená v horizontu půl roku, roku se totálně uzdravit, v horizontu dvou let se kvalifikovat a uspět na olympiádě v Riu a v horizontu tří, čtyř až pěti let se připravit na přechod, na to, že skončím se sportem. A najít si už teď s předstihem nějaké možnosti, které by mohly do budoucnosti fungovat, abych se měl čím živit. Je to jednoduché...

Tvé cíle a přání zahrnují kvalifikaci a účast na olympiádě, Tvou budoucí práci, ale nezapomínáš na něco...?

No, tady se to dobře ukázalo. Dostal jsem otázku a první co mě napadlo, jsem vysypal. Mně je teď prostě devětadvacet a ten osobní život jde stranou a nějak mě to netrápí. Takhle mi je dobře, tak to tak mám. Až mi to začne vadit nebo chybět, tak s tím něco udělám! :-)

Davidovi za celou nadaci děkujeme za krásný zážitek z besedy a za věnování své vítězné šermířské přilby z Londýna Výboru dobré vůle – Nadaci Olgy Havlové. Těšíme se na další spolupráci.

Článek připravila: Tereza Říčařová